Článek poukazuje na skutečnost, že endemických druhů sladkovodních ryb je v Evropě více než 200, tedy více než třetina jejich taxonomické druhové diverzity. Přesné číslo však udat nelze, protože intenzivní ichtyologický průzkum evropských vod stále pokračuje a objevují se stále nové druhy. Text dále upozorňuje na paleohistorické příčiny jejich endemismu, tedy ke konci miocénu při Messinské krize salinity (vyslazení) Středozemního moře (zhruba před 5 milióny let) a snížení hladiny světového oceánu při maximu posledního zalednění (asi před 18 tisíci lety). Tyto události pak formovaly několik rozdílných faunistických oblastí vysokého endemismu v okolí Středozemního moře, z nichž nejbohatší na endemické druhy či dokonce rody ryb je Iberský poloostrov a Balkán. Vyšší zastoupení endemitů mají rovněž jezera v okolí Alp či velká postglaciální jezera severu Evropy. Článek je doprovázen příklady endemických druhů, či dokonce rodů jednotlivých oblastí v okolí Středozemí i jinde.
Seznam použité a doporučené literatury najdete v pdf souboru ke stažení níže pod obrazovou galerií.
This contribution points to the fact that European freshwater fish fauna include more than 200 endemic species, which is more than one third of the species taxonomic diversity. The precise number is not yet possible to report because intense ichthyological surveys continue and new species are still being discovered. The paper then describes some paleohistorical events that shaped this endemism, i.e. the Messinian salinity crisis in the Mediterranean Sea (its freshwater phase, some 5 million years ago) and the lowering of the ocean level during the last glacial maximum (approximately 18 thousand years ago). These events shaped several different and distinct faunistic areas with high endemism levels around the Mediterranean Sea where the most endemic species or even genera occur in the Iberian and Balkan peninsulas. Higher endemism among fishes is also found in peri-alpine lakes and large postglacial lakes in northern Europe. Examples of endemic fish species or even genera in particular regions around the Mediterranean Sea or elsewhere are included in this review.
-
Sumec Aristotelův (Silurus aristotelis; velikost zobrazené ryby 19 cm) – ohrožený endemit povodí řeky Acheloos, včetně jezer Trichonis a Amvrakia. Introdukován byl do jezer Pamvotis a Volvi. Od sumce velkého (S. glanis) se liší zelenavým zbarvením, daleko menším vzrůstem a pouze jedním párem vousků na spodní čelisti. Dosud se traduje, že to byl již Aristoteles, kdo pozoroval a popsal jeho rodičovské chování, ve skutečnosti je doloženo, že Aristoteles pozoroval sumce v řece Strymon (Struma), kde se ale tento druh nevyskytuje. Orig. R. Bošková
-
Parma prespanská (Barbus prespensis; 20 cm) je považována za endemický druh Velkého i Malého jezera Prespa. Molekulárně-fylogenetická studie však odhalila, že tento druh bude rozšířenější v jihozápadní jaderské oblasti, která se kryje s již neexistujícím jezerem Maliq spojeným s dnešním jezerem Prespa (Marková a kol. 2010). Skutečná druhová diverzita parem rodu Barbus na Balkáně však vyžaduje další podrobnější studium. Orig. R. Bošková
-
Endemit Ochridského jezera a horního toku Drinu mřenka ochridská (Barbatula sturanyi, o velikosti asi 7 cm). Její blízce příbuzná m. zetenská (B. zetensis) žije ve Skadarském jezeře. V Evropě jsou rozeznávány čtyři druhy rodu, fylogenetické studie však ukazují, že jich bude více. Situaci komplikuje, že nejbližší příbuzní některých linií žijí až v Mongolsku. Orig. R. Bošková
-
Jezero Ochrid vzniklo na Balkánském poloostrově před 3–4 miliony let a hostí řadu endemických organismů, včetně několika endemických druhů ryb. Foto D. Jablonski
-
Samec hlaváče chorvatského (Knipowitschia croatica, velikost ryby 3,5 cm). Druh se vyskytuje na malém území v povodí dolní Neretvy, horní Maticy a v jezeře Bacina. Poznání skutečné diverzity hlaváčů je velmi nedostatečné. Orig. R. Bošková
-
Ostroretka západní (Achondrostoma occidentale; 10 cm) – lokální endemit tří říček velmi malého, hustě obydleného území v západním cípu Portugalska, nedaleko Lisabonu. Druh se nyní vyskytuje pouze na polovině původního, již tak malého areálu, jeho prostředí ohrožuje znečišťování a odběr vody, intenzivní zemědělství a urbanizace. Počty a početnosti jeho populací klesají, a proto je předmětem záchranných chovů. Rod Achondrostoma se svými čtyřmi dosud známými druhy byl ustaven v r. 2007, kdy ze sběrného rodu ostroretek Chondrostoma byly vyděleny rody Achondrostoma, Iberochondrostoma, Pseudochondrostoma, Protochondrostoma a Parachondrostoma, z nichž první tři jsou endemity Iberského poloostrova. Orig. R. Bošková
-
Ouklej rakouská (Alburnus mento; 18 cm) je omezena výskytem na 12 perialpských jezer horního povodí Dunaje v Rakousku a Bavorsku. Z téměř 50 druhů rodu rozšířených v Evropě a v Přední Asii je skoro polovina endemity pouze jediného nebo několika málo zeměpisně blízkých jezer. Velká druhová diverzita ouklejí byla rozeznána teprve v poslední době, protože diagnostické druhové znaky pelagických, stříbřitě zbarvených ryb jsou pro lidské oko hůře rozeznatelné, než je tomu např. u ryb žijících u dna. Orig. R. Bošková
-
Vranka Rondeletova (Cottus rondeleti; 5,6 cm) se vyskytuje pouze na třech místech v povodí řeky Hérault v jižní Francii a náleží tak k druhům jihoevropských vranek s bodovým nebo velmi lokálním rozšířením. Všechny vranky jsou adaptovány na chladné vody a nemožnost překonat teplotně jiná prostředí v dolních částech toku vedla v jižní Evropě k jejich speciaci. Rod se 70 druhy se vyskytuje v severnějších částech severní polokoule, je fylogeneticky velmi rozrůzněn a pravděpodobně není monofyletický. Zahrnuje však vnitrojezerní radiaci 33 endemických druhů asijského jezera Bajkal. Orig. R. Bošková
-
Slunka pamvotiská (Pelasgus epiroticus; 6 cm) – kriticky ohrožený endemit jezera Pamvotis (20 km2) v severozápadním Řecku, které bojuje se znečištěním splašky. Rod Pelasgus byl ustaven teprve v r. 2007 pro celkem 6 druhů, charakterizovaných ztluštělými paprsky v prsní ploutvi samců a tvořících samostatnou fylogenetickou linii. Jméno rodu je odvozeno od národa Pelasgů, kteří obývali pobřeží Egejského moře před příchodem Řeků. Orig. R. Bošková
-
Střevle pruhotělá (Phoxinus strandjae; 5 cm) obývá povodí pouze dvou řek, Veleky a Rezovsky (Mutludere), které vtékají do Černého moře z pohoří Strandža na pomezí Bulharska a Turecka. Druhová diverzita evropských střevlí je daleko větší, než se ještě donedávna předpokládalo (Palandačič a kol. 2017). Na území České republiky se nevyskytuje střevle potoční (P. phoxinus), jak se dosud uvádí. Tento druh je zřejmě omezen jen na oblast kolem středního toku Rýna. U nás žije v povodí Dunaje střevle podunajská (P. marsilii) a v povodí Labe střevle polabská (P. morella). Orig. R. Bošková
-
Hlaváč tatarský (Proterorhinus tataricus; 7 cm) má areál omezen na povodí říčky Černá na Krymu, jež má osobitou biogeografickou historii. Vedle hlaváče tatarského se zde vyskytuje několik dalších endemických druhů, např. sekavec krymský (Cobitis taurica) a hrouzek šedavý (Gobio delyamurei). Je proto smutné, že toto místo trpí neregulovaným odběrem vody, takže zejména dolní tok v létě prakticky vysychá. Orig. R. Bošková
-
Plotice prespanská (Rutilus prespensis; 9 cm). Na druhovou identitu této plotice není jednotný názor. Zatímco jedni ji považují za „dobrý“ druh, endemický v jezeře Prespa (Miloševič a kol. 2011), jiní (Bianco a Ketmaier 2014) ji uvádějí jen jako formu v oblasti více rozšířeného druhu R. basak, kterého navíc považují za příslušníka rodu Leucos. Jde o příklad skutečnosti, že systematika a taxonomie mnoha druhů evropských ryb není zdaleka ustálená. Orig. R. Bošková
-
Drsek rhónský (Zingel asper; 12 cm) – tento kriticky ohrožený druh vlastně pravým endemitem není. Původně obýval vhodná místa celého povodí Rhôny, ale po obrovských změnách říčního prostředí znečištěním, těžbou štěrků, napřímeními a příčnými hrazeními toku nyní zbývají jen fragmenty areálu v některých úsecích řek Doubs, Durance a Ardèche. Orig. R. Bošková
-
Ichtyogeografické oblasti v okolí Středozemního moře – významná centra endemismu ryb (blíže v textu). Upraveno podle: P. G. Bianco (1990)
