Jeden z tvůrců moderní paleoklimatologie Jiří Kukla (Praha 14. března 1930 až Suffern, New York 31. května 2014) představoval starobylý typ přírodovědce, který je dnes bezprostředně ohrožen vyhynutím. Mašinerie dnešní vědy vyžaduje u svých podílníků kombinaci bezchybné vytrvalosti přičinlivé hospodyňky, ne­úmorné výmluvnosti obchodního zástupce a bezpodmínečného přesvědčení o určující síle instrumentálních inovací a smysluplnosti datového aparátu, jenž plodí. Očividně právě tyto kvality se Jiřímu Kuklovi, podobně jako většině přírodovědců jeho generace přes nezanedbatelnou uhlíkovou i intelektuální stopu, kterou zanechali, jaksi nedostávaly. Byla to generace vychovaná představou, pro dnešní vědeckou komunitu sotva pochopitelnou, že místo přírodovědce je v přírodě, že jedině z ní a nikoli studiem písemnictví a modelovými výpočty je možné získat nezpochybnitelná poznání o jejích vlastnostech a skutečné povaze dějů, jimiž se projevuje.