Ještě před několika generacemi patřilo cinkání zvonců ke zvukům naší krajiny stejně přirozeně jako zpěv skřivana. Kolektivizace ho téměř umlčela: ovce a kozy dostaly nálepku chudoby, koně jako přežitek starého hospodaření vystřídaly traktory coby symbol socialistického pokroku a krávy jsme zahnali za zdi velkokapacitních kravínů. Z krajiny tak nezmizela jen stáda, ale také okus, sešlap, trus a neustálý pohyb zvířat – síly, které ji po staletí utvářely. Dnes znovu zjišťujeme, že krajině pastva nejen sluší, ale že ji na mnoha místech potřebuje.