Smrk se v očích mnoha pozorovatelů stal hlavním viníkem bídy současného lesnictví. Občas se mu dokonce upírá status přirozenosti, zejména v nížinách. Paleoekologická proxy data, především výsledky pylových analýz, přitom ukazují, že byl po většinu holocénu na velké části našeho území jednou z dřevinných dominant. Opravdu jde o hrubou chybu v interpretacích paleoekologických dat? Nezapomnělo se na něco důležitého? Následující text je reakcí na v mnoha ohledech přímo zásadní článek A. Kusbacha a kolegů o budoucnosti našich lesů na předchozích stránkách. Nabízí ještě jiný úhel pohledu. Problém holocenního výskytu smrku je tu jakýmsi odrazovým můstkem k připomenutí nesmírně hlubokých antropogenních proměn krajiny, k nimž došlo od pravěku po současnost. Jde o připomínku skutečností, které zásadním způsobem proble­matizují jakékoli úvahy o „původnosti“ a „přirozenosti“ – o konceptech, kterými se až příliš často a nekriticky operuje v nejrůznějších debatách, zdaleka nejen konzervačně-ekologických.

In the eyes of many contemporaries, the Norway Spruce (Picea abies) has become the main culprit in the troubles of present-day forestry. Some even deny its original status, especially in the lowlands. Paleo­ecological proxies, especially fossil pollen, show quite clearly that spruce was one of the dominant tree species for most of the Holocene and in most of our territory. Is there really a major error in the interpre­tations of paleoecological data, as some critics object? Has anything important been forgotten? The article recalls the ex­tremely deep anthropogenic changes of landscapes from prehistory to the present, which fundamentally affected their hydrological conditions and overall physical characteristics.