Článek se věnuje vývoji Arktidy od karbonu, kdy se v arktickém prostoru objevila první souš v rámci fanerozoika, do raného eocénu, kdy v Arktidě skončila éra humidního a teplého klimatu. Diskutována je otázka karbonského a permského zalednění Sibiře i chladná období v mezozoiku.
K dalšímu čtení v Živě
Tenkrát, když začalo dnešní chladno… (2021, 5)
Seznam použité literatury najdete v PDF formátu ke stažení níže, pod obrazovou galerií.
This article focuses on the evolution of the Arctic from the Carboniferous, when the first land appeared in the Arctic region during the Phanerozoic, to the early Eocene, when the era of humid and warm climate in the Arctic came to an end. It discusses the issue of Carboniferous and Permian glaciation in Siberia, as well as cool intervals during the Mesozoic.
-
Průběh průměrné světové teploty a hlavní etapy vývoje Arktidy v mladším paleozoiku až eocénu. SA – sopečná aktivita, M-P – chladná období v rámci mezozoicko-paleogenního skleníkového klimatu. Zdroje dat: C. S. Scotese a kol. (2021, paleoteploty), J. Golonka a kol. (2003, paleogeografie) a A. L. Peace a kol. (2020, magmatismus Atlantského oceánu), K. L. Buchan a R. E. Ernst (2018, magmatismus Severního ledového oceánu)
-
Severní Pangea ve druhé polovině permu před 269–251 miliony let. Modře moře, hnědě souš, zeleně arktické nížiny, bílé trojúhelníky – mořský zámrz (?), zalednění (?). Zdroj: J. Golonka a kol. (2003), upraveno
-
List kordaitového stromu rodu Rufloria. Perm (299–252 milionů let), Sibiř. Foto Z. Šimůnek
-
Schéma vzniku sedimentů s horninovými úlomky transportovanými ledem nebo plovoucími ledovci. Orig. M. Hanáček
-
Iceberg – ledová kra oddělená od ledovce – s pruhem zamrzlých horninových úlomků u břehů Antarktického poloostrova. Foto M. Lulák
-
Kvarcitový dropstone o velikosti 74 × 50 × 40 cm v raně křídových sedimentech (zhruba 113 milionů let) olietské riftové pánve na Iberském poloostrově. Zdroj: J. P. Rodríguez-López a kol. (2016)
-
Paleogeografie Arktidy uprostřed křídového období před 110 miliony let. Source map © 2019 Colorado Plateau Geosystems Inc., popisy doplněny
-
Země v pozdní křídě před 70 miliony let. TP – Turgajský průliv, VVM – Velké vnitrozemské moře, VK – Vikingský koridor. Podle: P. J. Markwick a P. J. Valdes (2004) a P. J. Markwick (2007), s laskavým svolením (https://www.knowing.earth/maps-and-figures.html)
-
Mlž rodu Buchia, typický bentický taxon boreální oblasti přelomu jury a křídy. Vzorek z vrstev pozdní jury (149–143 milionů let), Západní Špicberk. Foto M. Hanáček
-
Boreální amonit rodu Cardioceras nalezený ve vrstvách subtropického moře pozdní jury u Olomučan (160 milionů let). Zaniklý život na Moravě, expozice v Mo ravském zemském muzeu. Foto P. Hykš
-
Dropstone typicky deformující vrstvy, do kterých dopadl z plovoucího kusu ledovce (icebergu, viz též obr. 4). Baskicko-kantabrijská pánev na Iberském polo ostrově. Pozdní křída (83–81 milionů let). Zdroj: J. P. Rodríguez-López a kol. (2026). Foto M. Hanáček
-
Kompletní listy a jehličí na vrstevní ploše pískovce. Paleocén–eocén (65–50 milionů let). Ostrov Západní Špicberk. Foto M. Hanáček
-
List kapradiny rodu podezřeň (Osmunda). Paleocén–eocén. Ostrov Západní Špicberk. Foto M. Hanáček
-
Pro polární listnatý opadavý les paleocénu a raného eocénu Arktidy byly charakteristické velké listy krytosemenných stromů. Listy bukovitého stromu rodu Ushia. Délka největšího listu 20 cm. Ostrov Západní Špicberk. Foto M. Hanáček
-
V paleogénu do Arktidy pronikli pantodontní savci. Šlo o robustně stavěné, až 3 m dlouhé býložravce, obývající pralesní močálovitá prostředí, podobně jako dnešní hroši. Z eocénu Ellesmerova ostrova je na základě kosterních pozůstatků prokázán rod Coryphodon. Analýza zubů ukázala, že coryphodoni žili v Arktidě celoročně a během polární noci se živili opadankou, dřevem a stálezelenými jehličnany. Na Západním Špicberku byly nalezeny fosilní stopy připisované dalšímu pantodotnovi rodu Titanoides. Pandotonti se skrze Arktidu šířili mezi Severní Amerikou a Evropou, čímž potvrzují existenci suchozemského spojení mezi oběma pevninami počátkem paleogénu, tzv. De Geerovu trasu. Vyobrazená stopa je přirozený výlitek šlépěje, který byl objeven horníky na rozhraní uhelné sloje a pískovcové vrstvy paleocenního stáří v dole Gruve 7 u Longyearbyenu. Zvíře ji zanechalo v bahně při průchodu bažinatým pralesem podél pobřeží mořské laguny. Šlépěj je uložena ve sbírkách Svalbardského muzea. Foto: Svalbard museum, sbírka fotografií, s laskavým svolením