Poslední ostrovní zastávky proběhnou na Boninských ostrovech, Bermudách a na Kubě, odkud se vydáme na kontinenty. V Severní Americe navštívíme nejdříve Kalifornii, kde řada motýlů vymřela v důsledku místního rozvoje, ale jako příčinu vymírání zmíníme i korovou nekrózu kaštanovníku. V Evropě a severní Africe poznáme několik bělásků, ale také horského okáče či alžírskou vřetenušku, zatímco v Africe jižně od obratníku Raka a v Jižní Americe se zdržíme jen krátce. Do Austrálie se vydáme za nezvěstným perleťovcem.
Předchozí díly seriálu
Motýlí relikvie a svědectví z šestého vymírání I. (2021, 5)
Motýlí relikvie a svědectví z šestého vymírání II. (2022, 1)
Motýlí relikvie a svědectví z šestého vymírání III. (2022, 2)
Seznam použité literatury je v PDF formátu ke stažení níže pod obrazovou galerií.
Last island stops will take place on the Bonin Islands, Bermudas and Cuba, whence we set out to the mainland. In North America we will first visit California, where many lepidopterans have gone extinct due to urban development, but we will also mention the chestnut blight as the cause of extinction. In Europe and North Africa we will become aware of several whites, as well as a montane ringlet and an Algerian burnet, whereas we will stop only briefly in Africa south of the Tropic of Cancer and in South America. We shall then set out for Australia for a missing fritillary.
-
Japonský modrásek Celastrina ogasawaraensis z ostrovů Ogasawara – ostrov Hahadžima, 15. až 20. října 1992. Nahoře samec, dole samice, vpravo pohled na spodní polovinu těla motýla. Měřítko odpovídá 1 cm. Foto S. Schröder, z vlastní sbírky
-
Jeden ze dvou otakárků Papilio polyxenes ve sbírce Williama Huntera, kteří jsou domnělým typovým materiálem. Foto G. Lamas, ze sbírek muzea The Hunterian, University of Glasgow
-
Motýli ze Severní Ameriky, nahoře vždy samec a dole samice, lokalitní data uvedena také v tomto pořadí. Vlevo sanfranciský modrásek nejasného taxonomického postavení Glaucopsyche xerces, nebo G. lygdamus xerces, Lake Merced, 20. března a 13. března 1931; vpravo modrásek Philotes sonorensis extinctis, Azusa Wash, Los Angeles, 25. března 1944 a 13. dubna 1949. J. P. Brock (vlevo), K. Davis, M. Stangeland a A. Warren (vpravo), Allyn museum
-
Okáč Cercyonis sthenele sthenele ze San Francisca. Foto N. Grishin, Smithsonian Institution, National Museum of Natural History
-
Motýli ze Severní Ameriky, nahoře vždy samec a dole samice, lokalitní data uvedena také v tomto pořadí. Modráskové rodu Plebejus v širším pojetí. Zleva P. icarioides pheres, San Francisco, 16. května 1935 a 9. května 1909; P. saepiolus aureolus – typové exempláře samec a samice, San Gabriel Mts., Big Pines Ranger Station, 15. července 1980; P. s. insulanus, Vancouver Island, 17. července 1930 a Vancouver I., Littiooet, 15. července 1930, P. anna lotis, Mendocino, Kalifornie, 17. června 1962. Foto K. Davis, M. Stangeland a A. Warren pheres, sbírky Allyn Museum; aureolus, Los Angeles County Museum of Natural History; insulanus a lotis
-
Přástevník Apantesis edwardsii, San Francisco, 1913. Foto C. C. Grinter, Denver Museum of Nature and Science
-
Perleťovec Speyeria adiaste atossa, Sandberg, okres Los Angeles. Foto C. C. Grinter, Denver Museum of Nature and Science
-
Hnědásek Chlosyne leanira obsoleta, Fairfax, Marin County, 8. června 1919. Foto K. Davis, M. Stangeland a A. Warren Florida State Collection of Arthropods
-
Soumračníci z jižní Floridy. Nahoře a uprostřed pár Hesperia meskei pinocayo, Big Pine Key, 21. března 1976 a 22. března 1978; dole typový exemplář Epargyreus zestos oberon. Foto K. Davis, M. Stangeland a A. Warren (pár nahoře, Florida State Collection of Arthropods) a N. Grishin (dole, National Museum of Natural History)
-
Holotyp pestrobarvce Calephelis freemani, samec, 12 mil severozápadně od Alpine, Texas, 5. června 1942. Foto N. Grishin, National Museum of Natural History
-
Pouzdrovníček Coleophora leucochrysella, samice. Meadow Gap, Huntington, Pensylvánie, 21. června 1993, z chovu. Foto: J.-F. Landry, ze sbírky D. Wagnera
-
Vyhynulý nominotypický poddruh okáče horského (Erebia epiphron epiphron). Nahoře samec, dole samice. Oberharz, Bruchberg 920 m n. m., 10. července 1921 a Oberharz (bez data). Foto M. Wölfling, z vlastní sbírky
-
Pravděpodobně vyhynulá severoalžírská vřetenuška Zygaena theryi, Hammam R'Irha, 4. června 1928. Foto M. Kettner, sbírky Zoologische Staatssammlung München
-
Brazilský otakárek Eurytides iphitas, samec. Victoria (Vitória), 20. listopadu pravděpodobně r. 1977. Foto J. Jakusch, z vlastní sbírky
-
Jihoafrický modrásek Deloneura immaculata, exemplář z typové série, Mbhashe river. Snímek ze sbírek Natural History Museum, Londýn
-
Australský perleťovec Argynnis hyperbius inconstans. Nahoře samec, Woondum, 6,25 km na jih od Gympie, z housenky nalezené 9. ledna 1977; dole samice, Yandina, západně od Coolum Beach, z chovu od samice ulovené 17. března 1985. Foto T. A. Lambkin
-
Endemit Kuby Eunica heraclitus, o němž řada autorů předpokládá, že je dnes již vyhynulý. Průměrné rozpětí křídel 25 mm u samců a 28 mm u samic. Vyobrazení z pátého svazku Die Gross-Schmetterlinge der Erde vydávaného po částech v letech 1907–1924
-
Kubánský poddruh žluťáska Phoebis philea huebneri. Nahoře samec (lokalitní údaje: Kuba, 1903), dole samice (východní Kuba, Loma del Gato, září 1918), vpravo pohled na spodní stranu motýlů. Exempláře ve sbírkách McGuire Center for Lepidoptera and Biodiversity, Florida Museum of Natural History, snímky poskytli K. Davis, M. Stangeland a A. Warren
-
Určovací znaky běláska jižního (Pieris mannii) demonstrované na samci druhé generace poddruhu P. m. reskovitsi. Měřítko 1 cm. Foto J. Šumpich, ze sbírky J. Marka v Národním muzeu v Praze. 1 – Apikální skvrna na předním křídle je velká a je posteriorně protažená podél vnějšího okraje křídla na úroveň černé diskoidální skvrny, resp. přesahuje žilku M3 a často sahá k žilce C1 (notace dle Comstockova-Needhamova systému, M = media, C = cubitus). U běláska řepového (P. rapae) je apikální skvrna menší a končí nad diskoidální skvrnou, resp. sahá k žilce M2 (vzácně k M3). 2 – Černá diskoidální skvrna je na vnější straně spíše konkávní, případně pravoúhlá. Tato skvrna bývá spojena s vnějším okrajem křídla prostřednictvím černého poprašku na přilehlých žilkách M3 a C1 (v některých populacích není poprašek patrný a nemusí být patrný ani u motýlů první generace). U běláska řepového je tato skvrna okrouhlá a přilehlé žilky nejsou černě poprášeny. 3 – Řídký černý poprašek na rubu zadního křídla je spíše rovnoměrně rozložený, resp. plynule ubývá směrem k vnějšímu okraji. U běláska řepového dochází k patrnému poklesu intenzity černého poprašku za diskoidálním polem směrem k vnějšímu okraji křídla.
-
Vyhynulý poddruh běláska jižního (Pieris mannii reskovitsi), samec druhé generace. Foto J. Šumpich, ze sbírky J. Marka v Národním muzeu v Praze
-
Vyhynulý poddruh běláska jižního (Pieris mannii reskovitsi), samice druhé generace. Foto J. Šumpich, ze sbírky J. Marka v Národním muzeu v Praze
-
Dokladové exempláře běláska jižního (Pieris mannii) ze Svatého kopečku u Mikulova, kde jej objevil D. Povolný. Nahoře samec, dole samice, vpravo pohled na spodní stranu motýlů. Měřítko 1 cm. Jde o jedince druhé generace, jejichž fenotyp odpovídá nominotypickému poddruhu P. mannii mannii. Exempláře jsou uloženy v Moravském zemském muzeu, fotografie L. Kubíčková.
-
Exempláře běláska jižního (Pieris mannii) ze Svatého kopečku u Mikulova objevené ve sbírce E. Hachlera v Moravském zemském muzeu (materiál revidoval O. Jakeš). Nahoře samec, dole samice, vpravo pohled na spodní stranu motýlů. Jde rovněž o jedince druhé generace, jejichž fenotyp odpovídá nominotypickému poddruhu P. mannii mannii. Fotografie L. Kubíčková
-
Severoafrický poddruh běláska jižního (Pieris mannii haroldi), který se vyskytoval ve Středním Atlasu a pravděpodobně vyhynul již v 70. letech 20. století. Jde o jeho největší poddruh s průměrným rozpětím samců 45 mm a samic 44 mm. Nahoře samec (paratyp, sedlo Taghzeft, Střední Atlas, 6 500 ft, 6. července 1950, leg. Wyatt), dole samice (Région de Taghzeft, 7.–9. srpna 1923, leg. Powell), vpravo pohled na spodní stranu motýlů. Samec ve sbírkách Zoologische Staatssammlung München, samice ve sbírkách Zoologisches Forschungsmuseum Alexander Koenig. Fotografie poskytl H. Ziegler.
-
Paratyp afrického otakárka Graphium abri ze Středoafrické republiky, který je pojmenovaný podle Aftrican Butterfly Research Institute (ABRI). Vpravo je pohled na spodní stranu motýla. Tento exemplář je dnes uložen v Natural History Museum v Londýně, které snímky také poskytlo.
-
Jeden z typových exemplářů otakárka Graphium aurivilliusi popsaný z „Konga“ v r. 1896. Typová série zahrnovala pouze samce, vpravo je pohled na spodní stranu motýla. Měřítko odpovídá 1 cm. Fotografie ze sbírek Koninklijk Museum voor Midden-Afrika v Tervuren.