Arktida prošla v průběhu kenozoika zásadní proměnou: z floristicky bohatého území omývaného relativně teplými moři se v důsledku dlouhodobého ochlazování stala mrazová pustina obklopená mořským ledem. Sezonní zámrz moří a první ledovce se začaly objevovat v paleogénu, efemerní ledové štíty v závěru neogénu. Převážnou část arktické souše pokrývaly ledové štíty v průběhu kvartérních glaciálů.
Další díly seriálu
1. Od Tordesillaské smlouvy ke Svalbardské smlouvě (2026, 1)
2. Zrození severopolární oblasti (2026, 2)
K dalšímu čtení v Živě
Tenkrát, když začalo dnešní chladno… (2021, 5)
The Arctic changed fundamentally during the Cenozoic, shifting from a floristically diverse region bordered by relatively warm seas to a frozen barren land surrounded by sea ice. Seasonal sea ice and the first glaciers began to appear during the Paleogene, while ephemeral ice sheets emerged toward the end of the Neogene. Ice sheets covered most of the Arctic landmass during the Quaternary glacial periods.
-
Vývoj globální teploty vzduchu od konce paleocénu do kvartéru podle C. R. Scotese a kol. (2021) a přehled hlavních paleogeografických událostí s dopadem na vývoj Arktidy. Názvy teplých období podle T. Westerholda a kol. (2020). IRD (z anglického Ice Rafted Debris) – ledem transportované úlomky. Orig. M. Hanáček
-
Kmen borovice ve vrstevním sledu říčních sedimentů a rašeliny středního miocénu, souvrství Ballast Brook. Banksův ostrov, Kanadské arktické souostroví. Foto C. Williams, s laskavým svolením
-
Kmen stromu a úlomky větví v sedimentech divočících řek pliocenního Beaufortova souvrství. Banksův ostrov, Kanadské arktické souostroví. Foto C. Williams, s laskavým svolením
-
Arktická krajina během oteplení v pliocénu asi před čtyřmi miliony let, rekonstruovaná na základě paleontologické lokality Beaver Pond na Ellesmerově ostrově. Lokalita zahrnovala rašeliniště až jezero poblíž vodního toku, obklopené převážně modřínovým lesem s vyhynulým druhem modřínu Larix groenlandii s příměsí břízy, vrby, olše, borovice, smrku aj. Podle kosterních nálezů se zde vyskytoval drobný jelen, kůň, medvěd, rejsek, králík, jezevec nebo velbloud. Jezero obýval drobný bobr rodu Dipoides, po kterém se zachovaly i okusy kmínků a větví. Schopnost stavět hráze sice nebyla u tohoto bobra přímo potvrzena nálezy, ale lze ji předpokládat jako strategii nutnou k přežití v chladném podnebí (hlubší voda uchovávala dřevní potravu před zmrznutím). Průměrná roční teplota na lokalitě byla stanovena na –1,4 °C, tedy asi o 18 °C více než v současnosti. Ellesmerův ostrov dnes tvoří mrazová poušť, jeho poloha mezi 76. a 83. rovnoběžkou se od pliocénu téměř nezměnila. Orig. J. R. Teichmann, významný představitel českého paleoartu. Obraz vlastní Canadian Museum of Nature, které laskavě svolilo k uveřejnění reprodukce.
-
Poloha kontinentů severní polokoule na počátku eocénu před 55 miliony let. Severní ledový oceán byl v té době spojen s oceánem v nižších zeměpisných šířkách Turgajským průlivem (TP). Zdroj: P. J. Markwick a P. J. Valdes (2004) a P. J. Markwick (2007), www.knowing.earth/maps-and-figures.html
-
Severní polokoule v závěru oligocénu před 26 miliony let. Šelfy Eurasie a Severní Ameriky byly po poklesu hladiny oceánu součástí souše. Zdroj: P. J. Markwick a P. J. Valdes (2004) a P. J. Markwick (2007), www.knowing.earth/maps-and-figures.html
-
Vývoj zalednění arktické oblasti od počátku pliocénu. Křivka izotopů kyslíku indikuje teplotu oceánu a objem vody v ledovcích, šedý pás reprezentuje přechodné období mezi glaciálními cykly s periodou 40 a 100 tisíc let, červený pás vymezuje vrchol teplého období ve svrchním pliocénu. Období zalednění podle S. De Scheppera a kol. (2014) a F. W. Jakobsena a kol. (2025). Orig. Z. Engel
-
Ledové štíty severní polokoule ve vrcholném období předposledního (světle modré šrafy) a posledního (tyrkysové šrafy) glaciálu podle C. L. Batchelor a kol. (2019). Současné zalednění (modré šrafy) podle RGI Consortium (2023). Orig. Z. Engel
-
Balvan granitoidu (s měřítkem 1 m) zavlečený ledovcem do centrální části ostrova Západní Špicberk ze severo východní části ostrova. Podobné, tzv. bludné balvany byly pleistocenními ledovými štíty transportovány ze Skandinávie na úpatí Sudetských hor. Foto M. Hanáček
-
Změna hladiny oceánu v průběhu posledních 35 tisíc let (podle K. Lambecka a kol. 2014) odráží nárůst objemu ledových štítů s maximem před 29–19 tisíci let (LGM, Last Glacial Maximum) a jejich následné tání. Období nejrychlejšího vzestupu hladiny (MWP, Meltwater Pulse, podle S. Harrisona a kol. 2019) jsou vyznačena světle modrou barvou. Křivka izotopů kyslíku z Grónského ledového štítu (podle S. O. Rasmussena a kol. 2014) indikuje vývoj teplot na severní polokouli. Orig. Z. Engel
-
Mořská terasa (označená šipkou) na lokalitě Kapp Ekholm v zálivu Billefjord na ostrově Západní Špicberk. K vyzdvižení terasy došlo po rozpadu ledového štítu, což vedlo k odlehčení a zdvihu (glaciizostatickému) zemské kůry. Nejvýše položené doklady mořské hladiny z období glaciálů se v souostroví Svalbard nacházejí až 96 m nad současnou hladinou moře. Foto M. Hanáček
-
Mořský původ postglaciální terasy na lokalitě Kapp Ekholm (záliv Bille fjord) dokládají schránky rozchlipky arktické (Mya truncata). Fotografie zachycuje schránky tohoto mlže zachovalé v pozici, jakou zaujímaly v písčitém substrátu dna raně holocenního zálivu. Foto M. Hanáček